Vychovávat a hodnotit lidskou bytost je jedním z nejtěžších a nejzodpovědnějších úkolů, které může člověk dostat. V minulosti byl tento proces mnohem jednodušší. I když se do známé hodnotící škály nevešly všechny kvality o které ve škole šlo, srozumitelnost hodnocení pro všechny účastníky vzdělávání byla zdánlivě jednoznačná. Někde v neurčitosti však zůstávala mladá lidská bytost, se svými touhami, nadáními a talenty, o kterých se ani nemuselo vědět. Jednoduchost číselné škály a její strohé použití odpovídalo frontálnímu modelu, zanechanému z dob totalitní indoktrinace, jež kdysi vystačila „formovat“ osobnost člověka. Jak na straně dospělých, tak na straně dětí vznikalo podvědomě, že se toho vlastně od života nedá mnoho čekat.
Kompetenční model, zaměřený na rozvoj osobnosti, si s pouhým číselným hodnocením nevystačí. Každá lidská osobnost je mnohodimenzionální a škola se dnes proto nemůže držet nevšímavosti k mnohým lidským kvalitám, včetně možností seberozvoje. Škola se stává procesním prostředím pro rozvíjení těchto potenciálních kvalit do jejich zralostí, a proto musí mít odpovídající nástroje monitorování a zpětných vazeb. Hodnocení je důležitou zpětnou vazbou, která může napomoci rozvoji místo dříve užívané stigmatizace.
