Pojem lidské agresivity a extrémismu je spojen nejen významy, ale i lidskými činy. Chceme-li se zabývat extrémismem, tedy sociální dimenzí lidkého hodnotového světa a lidské psychiky, nemůžeme pominout zákoniosti lidské agresivity, nesnášenlivosti ... a tedy neschopnosti lásky.
Po podrobnějším prozkoumání zjistíme, že jakékoli radikalismy, fundamentalismy a terorismy jsou spojeny s niternou neschopností člověka změnit sebe sama. Úzce souvisejí z neschopností pokory, odříkání, přijímané a projevované lásky. Přítomna je pouze moc a iluze neskutečné velikosti, které nevědomě zakrývá vlastní neštěstí, pocit nesmyslnosti a osamělosti.
Budeme-li se ptát po příčinách extrémismu, musíme se zabývat širokým pojetím smysluplnosti lidského života. Budeme-li se ptát, co s tím, musíme být dost odvážní a vykročit na cestu vlastního sebepoznání. Ne tedy jenom ukazovat na druhé, abychom zjevili odlišnost, se kterou je těžko žít.

Lidské dějiny i osudy jednotlivců jsou protkány příběhy, kdy lidé usilují o lepší žití, bojují s vnějšími překážkami a hledají východiska pro svůj růst. Na cestě seberozvoje je však odvěký nepřítel, vlastní strach, jež pokouší naši odvahu v tomto usilování. Není člověka bez touhy a není člověka bez strachu. Je mnoho příčin, proč se nám v životě nedaří, tak jak bychom si přestavovali. Jsou ukryty zejména v emočním a hodnotovém světě, který nelze uchopit jinak než prožitkově. Člověk se doslova musí utkat s tím, čím není.
Seminář poskytuje překvapivě strukturovanou typologii lidských instinktivních potřeb, jejich vývoje, způsobů naplnění a z nich odráženjících se strachových schémat, která dávají odpovědi na mnohé lidské chování, hodnotový svět i případnou náboženskou orientaci.

Psychologie zkoumá náboženství nikoli jako nauku, nýbrž především jako prožívání a chování náboženského člověka. Používá při tom výkladové modely biologické, sociální, kognitivní i transpersonální. Problémem zůstává že tyto úhly pohledu nemohou dát jasnou odpověď při hledání podstaty Boha, neboť se pohybují vždy v racionální - kognitivní rovině. Současné psychologii chybí synkretické vnímání a rozlišení, neboť po vzoru okolní vědy chce mít pro všechno důkazy logiky.
Pojem Bůh a duchovno se tak stává  nadužívaným i zneužívané slovem .. a pustíme-li se do diskuze, dostaneme se paradoxů. Současné vnímání světa a převaha rozumového uvažování nám neumožňuje pochopit duchovní vnímání lidí, kteří se k němu přiklánějí. Snad jediným vodítkem může být přirovnání toho, že rozum chce mít pravdu a duchovnost hledá souznění. V dnešním vědeckém a komplikovaném světě, chudobném na duchovní rozměr, se pak nemůžeme divit, že lidé hledají vyšší smysluplnost v oblastech, které člověka přesahují.

Odvěká životní otázka dětí, dospělých i filozofů. Člověk není primárně ani dobrý, ani zlý. Věříli-li někdo v dobrotu člověka, jako v jedinou možnost, musí nutně přibarvit skutečnost na růžovo, což může nakonec vyústit v trpkou desiluzi. Věří-li někdo v opačný extrém, může skončit jako cynik, kterého i malá lidská nedokonalost bude opakovaně přesvědčovat o nesmyslnosti dobrého konání. Takový člověk bude pravděpodobně slepý k mnoha možnostem dobra.
Zlo, jak ho chápe běžný člověk může působit strach nebo odpor. Při podrobnějším prozkoumání však zjistíme, že jde o nepodařené vývojové kroky k dospělosti, které však ještě mohou být docela úspěšně realizovány.

Jde jen o to ... jak ?